Faust

Jean-Herve Peron: baskytara, zpěv, trubka
Zappi Diermaier: bicí, kovy
Amaury Cambuzat: kytara
Geraldine Swayne: klávesy, obrazy, projekce

Skupina Faust, legenda německé hudební scény a průkopník německého krautrocku, vznikla v roce 1970 v Hamburku a díky kombinaci improvizovaného rocku, poezie a elektronických experimentů se stala jedním z nejdůležitějších a nejnovátorštějších představitelů německého rocku. S krátkými přestávkami působí dodnes a její koncertní show kombinující bigbítovou energii s prvky happeningu, improvizace a filmu stále patří k tomu nejenergičtějšímu, co je na poli rockové hudby k vidění.

V rámci večera proběhne křest knihy
Petra Ference Hudba, která si neříká krautrock.
Německo bylo na přelomu šedesátých a sedmdesátých let líhní umělců, kteří z hledačských pozic navždy změnili tvář rocku, elektronické hudby i popu. I když nešlo o scénu v pravém slova smyslu, vžilo se pro ni označení krautrock nebo kosmnische Musik. Hudba skupin Kraftwerk, Tangerine Dream, Can, Neu, Faust či Cluster dodnes rezonuje novátorstvím. Kniha Petra Ference Hudba, která si neříká KRAUTROCK nabízí kromě historického přehledu náhled do souvislostí, v nichž byl krautrock vnímán v době svého vzniku i nyní.

Hamburští Faust měli být větší než Beatles…
Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let to stále ještě vypadalo, že hudební experiment a komerční úspěch jsou v oblasti rocku siamská dvojčata. A německý vydavatelský koncern Polydor ve stejné době přišel o své dvě největší hvězdy: Beatles a Jimiho Hendrixe. Do hry vstoupil novinář a opinion maker Uwe Nettelbeck, který dal dohromady členy dvou podzemních kapel a přesvědčil Polydor, aby do jeho „objevů“ investoval dnes nemyslitelným způsobem. Čerstvě zrození Faust se tedy na rok usadili v nahrávacím studiu, které bylo jen a jen jejich, zakázali si veškeré vnější vlivy a věnovali se hraní, stříhání nekonečných magnetofonových pásků se svými jamy i elektronickými ruchy a „volné zábavě“ spočívající v naturismu, venčení psů, střelby z pistole a obligátních drog. K ruce měli geniálního zvukaře, který jim sestrojil pověstné „černé skříňky“ – boxy s efekty a mnoha vstupy a výstupy, díky nimž se šest hudebníků mohlo vzájemně propojit a každý z nich měl možnost ovlivňovat a manipulovat zvuk svých spoluhráčů.

Debutové LP Faust vyšlo na průhledném vinylu a bylo zabaleno do průhledné fólie s rentgenovým snímkem zaťaté pěsti (německy Faust). Zahajuje je elektronický šum a útržky nahrávek Satisfaction a All You Need Is Love. Rázem je jasno: tahle skupina hodlá na dědictví angloamerického rocku navazovat po svém. O tom, zda v Německu existovala nebo neexistovala scéna, jíž se později začalo říkat krautrocková, se dodnes vedou spory (ten termín vymysleli novináři v Británii a slovo Kraut je hanlivým označením pro Němce), ambivalentní vztah k rocku, který osciloval mezi láskou a opovržením, a cit pro práci s elektronikou, neměli ve své zemi jen Faust, ale i další skupiny: Can, NEU!, Cluster, Tangerine Dream, Kraftwerk…

Faustovská směs pochodů, psychedelických jamů, zvukových koláží, bigbítu, voicebandu a dalších ingrediencí měla jednu důležitou vlastnost: zcela ignorovala dramaturgii rockové písničky. Polydor seznal, že noví Beatles se nekonají a domluvil skupině, aby to zkusila znovu a chytlavěji. Album So Far je sice rozděleno do devíti skladeb, ty jsou ale mnohdy jen několikavteřinovými střípky nebo sestřihy delších nahrávek. A úvodní, dnes legendární pecka It’s A Rainy Day, Sunshine Girl si vystačí s jediným veršem a primitivním rytmem. A tak Faust dostali padáka.

Nového vydavatele překvapivě našli v Británii, kde vznikal budoucí vydavatelský gigant Virgin, jehož šéf, dnes čtvrtý nejbohatší Angličan, vydělal první miliony na Miku Oldfieldovi. Faust mu nabídli ještě v Německu nahrané LP The Faust Tapes, své nejlepší dílo, které ale bylo takovým svátkem střihačství a koláže, že se dělilo pouze na strany A a B. Díky speciální ceně půl libry se deska slušně prodávala, i tak ale Virgin – podobně jako Polydor – projevili přání, aby další LP bylo písničkové. Faust váhavě splnili (aby moc „nezlobili“, proběhlo konečné řazení skladeb a míchání alba bez nich), i „kompromisní“ album Faust IV ale bylo až příliš nekomerční. Zahajoval je jedenáctiminutový elektronický atak Krautrock, poté přišklo veselé reggae o smutném skinheadovi, na rockovou písničku si bylo třeba počkat.

Po turné a dalším padáku od dalšího vydavatele se Faust rozešli. Sešli se koncem osmdesátých let, kdy díky reedicím alb a vydáním dříve nedostupných nahrávek na značce Recommended Records již byli legendami, a svým zvukem navázali na to, co naznačili svou jedinou koncertní šňůrou. Rockové nástroje a elektroniku kombinovali s industriálními prvky (barely a další kovy, pinbally, sbíječky, míchačka, kladiva, televize), happeningem v podobě nahoty, použití ohně a metání listí či sena i akčním výtvarným uměním: při jejich koncertu někdy vznikl obraz či socha a místo štětce či dláta přišla ke slovu motorová pila.

Faust se v devadesátých letech konečně ocitli tam, kam patřili: v undergroundu. Díky tomu, že jejich klasická čtyři alba vyšla u velkých značek, byli dostatečně známí na to, aby se mohli opřít o „spolehlivě početnou“ fanouškovskou základnu, zároveň ale nemuseli čelit tlaku shora a přizpůsobovat svou výbušnost požadavkům a pravidlům průmyslu populární hudby. Když se v roce 2004 rozdělili na dvě poněkud nevražící frakce, dalo se to vnímat jako jeden z dalších útoků na rocková klišé.

V sestavě té aktivnější z obou Faust najdeme art-erroristu Jeana-Hervé Pérona a srdce a svaly skupiny, bubeníka Zappiho Diermaiera, velkého muže, jehož silová hra dělá z nahrávek a vystoupení skupiny tak intenzivní zážitek. Pozorovat jej, jak stojí uprostřed lešení ověšeného bubny, sudy, řetězy, kotouči pil a tyčovými zvony, a vytlouká své primitivistické rytmy, je zkušenost k nezaplacení a ta nejlepší show, jakou si při koncertu můžeme přát. Jo a taky bude míchačka, kameny a snad i nějaká ta projekce…

Petr Ferenc

Večer se ukuteční ve spolupráci s Národní galerií v Praze a za podpory Česko-německého fondu budoucnosti.